Jeptiška a mnich putovali napříč obrovskou pouští. Když byli za polovinou cesty, jejich velbloud zdechl. Narychlo postavili stan a zapálili oheň, doufaje, že je někdo uvidí a zachrání. Když ani modlitby nepomáhaly a začínaly se jim tenčit zásoby vody, jali se přemýšlet nad blížící se smrtí. Mnich takhle povídá:
  "Sestro, víte, teď, když nás najisto čeká smrt, měl bych jednu prosbu. Víte, vždy jsem si přál alespoň jednou spatřit nahé ženské tělo. Myslíte, že byste se mohla svléci a nechat mne se na vás podívat?"
Jeptiška chvíli přemýšlí o jeho prosbě a pak souhlasí. Když se začne svlékat, povídá:
  "Víte, otče, já vlastně nikdy neviděla nahého muže. Myslíte, že byste se také mohl svléknout?
Po krátkém přemýšlení se mnich také svlékl. Vtom jeptiška povídá:
  "Otče! Co je zač ta malá věc, co vám visí mezi nohama?"
Mnich rozvážně odpovídá:
  "To je, moje dítě, dar od Boha. Když to do Tebe vložím, stvoří to nový život."
  "Na mě zapomeňte, otče. Strčte to do toho velbouda!"